Nechtěli jsme se smířit s tím, že zaměstnanci nárok na odpočet úroků z hypotečních úvěrů prokazují pouze dokumenty uvedenými v § 38l odst. 1. písm. b) až g) zákona o daních z příjmů, tedy smlouvou o úvěru, potvrzeními banky, listem vlastnictví apod. a podnikatelé pak musejí často předkládat i faktury a další nesmyslné dokumenty, které po nich finanční správa svévolně požaduje. Proto jsme celou věc dostali až k soudu. Krajský soud vydal negativní nepřezkoumatelný rozsudek, ale Nejvyšší správní soud celou věc napravil a vyhověl kasační stížnosti rozsudkem ze dne 6. 9. 2019, čj. 9 Afs 103/2018 - 41 v plném rozsahu.
Z obsáhlého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak uvádíme nejdůležitější citaci:
„Nejvyšší správní soud se zabýval tím, zda je možné vypořádat tuto kasační námitku, pokud shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Dospěl pak k závěru, že vypořádání této námitky nic nebrání. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že i v případě, kdy podává daňové přiznání samostatně, stačí k prokázání nároku na odečet daně předložit dokumenty podle § 38l zákona o daních z příjmů. Krajský soud jí oponoval s tím, že uvedené ustanovení se aplikuje výlučně na doklady, které předkládají zaměstnanci svému zaměstnavateli jako plátci daně. Tato argumentace není podle kasačního soudu udržitelná. Naopak je třeba dát za pravdu stěžovatelce, že není možné bezdůvodně zvýhodnit jednu skupinu daňových poplatníků (zde zaměstnanců), kterým by byl stanoven konkrétní rozsah předkládaných dokumentů, jimiž by prima facie doložili vznik práva na uplatnění odpočtu úroků z hypotečního úvěru, oproti poplatníkům, kteří si sami podávají daňové přiznání a přímo prokazují vznik uvedeného oprávnění správci daně. Do druhé uvedené skupiny patří i stěžovatelka. Je sice pravdou, že čistě z gramatického úhlu pohledu a za pomoci argumentu a rubrica zmíněné ustanovení vskutku míří především na daňové poplatníky a rozsah dokladů poskytovaných zaměstnavateli - plátci daně. Tento ryze gramatický výklad je však nutno korigovat použitím pravidla zákazu diskriminace mezi daňovými poplatníky, kterým náleží rovná procesní práva (§ 6 odst. 1 daňového řádu).
Kasační soud proto odchylně od závěru krajského soudu uvádí, že v případě stěžovatelky postačovalo, aby oprávněnost nároku na odečet úroků z hypotečního úvěru doložila dokumenty, které vyžaduje § 38l zákona o daních z příjmů. To ovšem nevylučuje, pokud by i po předložení těchto důkazů správci daně vznikly pochybnosti o oprávněnosti tohoto nároku, aby konkrétními výhradami kvalifikovaně zpochybnil skutečnosti prokazované stěžovatelkou a sdělil jí, jak je možné jeho pochybnosti odstranit.“