Níže uvádíme souhrn aktuálních rozsudků Nejvyššího správního soudu v některých oblastech správy daní, které mohou být užitečné pro každodenní praxi.
1. Nahlížení do spisu – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2018, čj. Afs 85/2016-51
V mediálně známém případu internetového prodejce www.levneelektro.cz dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že přeřazení téměř všech listin do vyhledávací části spisu a odepření nahlédnutí do nich může být nezákonným zásahem, proti kterému se lze bránit zásahovou žalobou.
2. Doručování – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2017, čj. 1 Afs 356/2017-29
Bezchybné doručení výzvy k prokázání skutečností je nutnou podmínkou pro případné stanovení daně podle pomůcek z důvodu nevyhovění výzvě. V daném případě správce daně v průběhu řízení doručoval údajnému zástupci namísto doručování přímo daňovému subjektu. Zástupce na výzvy nereagoval, takže správce daně přistoupil ke stanovení daně podle pomůcek. Nejvyšší správní soud konstatoval, že daňový subjekt nebyl zastoupen, doručováno tak bylo v rozporu se zákonem a proto bylo nezákonné i stanovení daně podle pomůcek.
3. Daňová kontrola – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2017, čj. 10 Afs 269/2017-34
Společnost ČKD Elektrotechnika se sídlem v Praze se bránila tomu, že daňovou kontrolu u ní provádí Finanční úřad pro Kraj Vysočina. Podle Krajského soudu v Brně i Nejvyššího správního soudu je takový postup možný, a to na základě novely zákona o Finanční správě ČR, která zavedla možnost tzv. celorepublikové daňové kontroly, kterou může provádět jakýkoliv finanční úřad.
4. Legitimní očekávání – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. ledna 2018, čj. 7 Afs 174/2017-22
Závěry vyjádřené Ministerstvem financí ve stanovisku předloženém v rámci Koordinačního výboru, které jsou v rozporu se zákonem, nemohou být dostatečnou oporou pro založení legitimního očekávání daňového subjektu, že celní orgány podle něj budou postupovat. Předmětem sporu byl den dodání hnědého uhlí a z toho vyplývající okamžik zdanění této dodávky daní z tuhých paliv. Daňový subjekt vycházel ze stanoviska Ministerstva financí, které se však ukázalo jako rozporné se zákonem. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenal, že „předpokladem práva dovolávat se legitimního očekávání je […] poskytnutí konkrétních ujištění ze strany příslušného orgánu, která mohou vzbudit legitimní očekávání u toho, komu jsou určena, a dále skutečnost, že tato ujištění jsou v souladu s použitelnými právními předpisy [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata (C-414/08, viz zejména body 102 a 107 rozsudku)].“ Podle Nejvyššího správního soudu jsou rozporné postoje státních orgánů jistě nežádoucím a negativním jevem, jedná se však o pochopitelný následek komplexnosti právního řádu, zejména pokud jde o úpravu regulovanou také unijním právem a mající tak celoevropský rozměr.
5. Posečkání se zaplacením daně, zaplacení daně ve splátkách – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2017, čj. 8 Afs 181/2017-31
Zákon umožňuje zaplatit daň ve splátkách nebo posečkání s jejím zaplacením. Podmínky jsou stanoveny v § 156 daňového řádu. Podle Nejvyššího správního soudu dospěje-li správce daně k závěru, že jsou splněny zákonem předvídané podmínky pro povolení posečkání, musí posečkání povolit. V tomto rozsahu je užití správního uvážení vyloučeno. Diskreční oprávnění se uplatní až při vlastním rozhodování o konkrétní výši povolených splátek a stanovení splátkového kalendáře, případně o lhůtě k posečkání se zaplacením daně.
6. Exekuce majetku ihned po vydání zajišťovacího příkazu – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. listopadu 2017, čj. 2 Afs 203/2017-39
Podle Nejvyššího správního soudu by nemělo být po vydání exekučního příkazu okamžitě přistoupeno k jeho exekuci, ale daňovému subjektu by měl být vytvořen prostor pro jeho dobrovolnou úhradu, a to i např. ve formě splátek. Výjimkou jsou případy nezbytnosti uspokojení z majetku spočívajícího v hotovosti při pochybnostech o legálnosti podnikání a při zjištění zřetelných náznaků o zbavování se majetku.
7. Exekuce movitých věcí – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. listopadu 2017, čj. 10 Afs 122/2017-50
Další případ internetového prodejce www.levneelektro.cz. V rámci exekuce movitých věcí správce daně odpojil ze sítě datový server, čímž daňový subjekt připravil o přístup k jeho datům a ztížil mu tak obranu v rámci probíhajícího daňového sporu. Nejvyšší správní soud takový postup označil za nezákonný. Podle Nejvyššího správního soudu je nutno v průběhu daňové exekuce prodejem movitých věcí šetřit práva daňového subjektu. Je-li předmětem exekuce datové médium (nosič dat), měl by správce daně daňovému subjektu umožnit zkopírování všech dat. Obecně není možné, aby v rámci (jakékoliv) exekuce byl daňový subjekt připraven nejen o nosič dat (datové médium), ale i o data samotná. Podle Nejvyššího správního soudu musí veškeré úkony správce daně v průběhu exekuce sledovat jen jeden cíl, tj. vymožení nedoplatku na dani. Pokud by správce daně z těchto mezí vykročil (např. exekučním úkonem směřoval nikoliv k vymožení nedoplatku na dani, ale primárně k něčemu jinému, zde k „odříznutí“ daňového subjektu od jeho dat), jednalo by se o zneužití mezí správního uvážení, a tedy o nezákonný zásah do práv daňového subjektu.
8. Projednání zprávy o daňové kontrole – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. srpna 2017, čj. 7 Afs 68/2017-36
Daňový subjekt se nedostavil k projednání zprávy o daňové kontrole, když měl za to, že podáním žádosti o prodloužení lhůty pro projednání zprávy o daňové kontrole došlo automaticky k posunutí termínu. Podle Nejvyššího správního soudu ale stanovení termínu k projednání zprávy o daňové kontrole nelze považovat za určení lhůty ve smyslu § 32 daňového řádu. Nelze se proto spoléhat na to, že žádosti o prodloužení této „lhůty“, resp. posunutí termínu projednání musí správce daně podle obecných pravidel pro prodlužování lhůt vyhovět.
9. Podpis zprávy o daňové kontrole – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. února 2018, čj. 9 Afs 305/2016-31
Nedostatečné odůvodnění výsledků kontrolního zjištění a vysvětlení sporných otázek mohou být důvodem pro odepření podpisu zprávy o daňové kontrole pouze v případě, pokud by vytýkané vady byly skutečně tak závažné, že by činily výsledek kontrolního zjištění a na něj navazující zprávu nesrozumitelnou. Judikatura Nejvyššího správního soudu tak výrazně tenduje k tomu, že projednání zprávy o daňové kontrole je v podstatě formální záležitostí, završující daňovou kontrolu. Těžiště pro podávání procesních i hmotněprávních námitek tak v průběhu daňové kontroly představuje institut vyjádření k výsledku kontrolního zjištění.
10. Podání daňového přiznání ve formátu PDFP – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. ledna 2018, čj. 2 Afs 25/2015-38
Poplatník podal v roce 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty prostřednictvím datové schránky ve formátu PDF. Podle správce daně nebylo přiznání podáno ve formátu a struktuře, které byly pro elektronické podání stanoveny, a označil toto daňové přiznání za neúčinné. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty učiněné v období do 31. prosince 2014 prostřednictvím datové zprávy, jejíž součástí byla elektronická forma tiskopisu vydaného Ministerstvem financí (v obecně široce užívaném datovém formátu „pdf“), bylo podle tehdy účinné právní úpravy podáním, které správce daně nemohl shledat neúčinným, na základě postupu dle § 74 odst. 3 daňového řádu. Zároveň Nejvyšší správní soud vyslal Ministerstvu financí i Finanční správě vážné varování. Obě instituce totiž setrvale odmítají stanovovat náležitosti daňových přiznání obecně závazným právním předpisem, např. vyhláškou Ministerstva financí. Nejvyšší správní soud uvedl, že je nutno trvat na tom, že při provádění zákona smí být, stanovují-li se pravidla chování vůči neurčitému okruhu osob, použity pouze Ústavou taxativně definované typy podzákonných legislativních nástrojů. Ty jsou vydávány jistou formou legislativního procesu, byť podstatně jednodušší než zákony. Tím je zajištěn patřičný stupeň jejich ústavní a demokratické legitimity jakož i obsahové správnosti a proporcionality vůči adresátům (při plnění informačních povinností vůči státu zejména přiměřenosti nároků kladených na jednotlivce ohledně časových, finančních, odborných, typicky softwarových a jiných nákladů na plnění těchto povinností). Setrvalým a umíněným ignorováním ústavních požadavků na stanovování daňových povinností vytváří Ministerstvo financí samo na sebe past, do které se dříve nebo později chytí, jako tomu bylo v případě kontrolních hlášení nebo elektronické evidence tržeb.